Rozhovor s Jaroslavem Duškem
Jaroslav Dušek je nejen skvělý herec, režisér, scénárista a moderátor, ale především báječný člověk. Setkání a rozmlouvání s ním bývá příjemné, inspirativní a mnohdy by se dalo říct, že má až ozdravné účinky. Představení Čtyři dohody podle stejnojmenné knihy mexického autora Miguela Ruize, v němž Jaroslav Dušek již několik sezón exceluje v divadle Lávka, bývá pravidelně vyprodáno. Není divu, protože v něm jednoduše a na krásných příkladech popisuje naše tradiční životní schémata a ukazuje cestu k osobní svobodě.
Již osmnáct let bydlí s rodinou v Černošicích. Věřím, že rozhovor, který jsem s Jaroslavem připravila do tohoto předprázdninového Zpravodaje, pro vás bude příjemným počtením.
První otázka je taková obecná a k zamyšlení. Vnímáš stejně
jako já současnou „světovou ekonomickou“ krizi jako
velkou výzvu pro člověka k jakémusi zastavení a zamyšlení nad
způsobem našeho pobývání na této Zemi?
Myslím, že to je jeden z průvodních jevů oné velké změny,
o níž hovoří mnoho domorodých systémů a proroctví. Dospěli jsme
do situace, kterou čínská Kniha I-ťing nazývá „Převaha
velkého“, tedy k momentu, kdy trám už je tak dlouhý a tlustý,
že se prolomí vlastní vahou. Stojíme tváří v tvář své
nenasytnosti, bezohlednosti, bezcitnosti, vychytralosti a chamtivosti.
Nicméně situace není tak beznadějná, jak by se mohla zdát. Pokud
nepodlehneme strachu, může nás vést k úlevnému pochopení,
k prohlédnutí, k soucitu, k vědomí sounáležitosti se
všemi tvory, bytostmi, s Matkou Zemí, se Sluncem, s Velkou Matkou,
ke zvýšení citlivosti a k probuzení svědomí. Starý systém se
hroutí a nový je zatím jaksi v nedohlednu. Je to situace, kdy se rodí
něco nového. Otevírá se prostor i čas. Pro někoho jde o období
zmatku, strachu z neznáma a nejistoty, pro ty, kteří nelpí na starém a
přežilém, jde o čistění, rozpouštění a osvobození. Každý je
touto změnou zasažen a dotázán. A záleží na každém, jak odpoví.
Inspirací mohou být třeba knihy Mayský kalendář od Carla Johanna
Callemana, Kosmický had od Jeremy Narbyho anebo třeba právě vydaná knihy
Christiny Page 2012 a Galaktický střed – Návrat Velké Matky.
Máš na střeše svého domu už nějaký čas instalovány sluneční
kolektory. Řekni mi, kdy sis je pořídil, jak jsi s nimi spokojen a
jestli je můžeš lidem doporučit. A také jestli bys uvítal,
kdyby se ve větší míře používaly na veřejných budovách - třeba
školách, úřadech apod.?
Kolektory máme na domě asi dva roky, nechali jsme je instalovat při
obnově střechy. Pracují pěkně, vodu ohřívají i při nepřímém
slunci, pracují v zimě i v létě, protože jde o vakuové
trubice, které neovlivňuje vnější teplota, nýbrž sluneční svit.
Myslím, že na střechách domů je spousta vhodného prostoru pro kolektory
či fotovoltaické články. Ano, střechy – toť nevyužité
území.
Vím, že sice vlastníš auto, ale snažíš se ho používat co
nejméně. Při své profesi se však musíš přesunovat poměrně často
z místa na místo. Jakým jiným způsobem se tedy kromě jízdy autem
pohybuješ po světě? A vnímáš čas, svět okolo a sebe jinak,
vyměníš-li auto třeba za kolo?
Samozřejmě jezdívám z Černošic do Prahy často vlakem.
Poslední dobou objevuji kouzlo vlaku i pro delší cestování. Na
těchto cestách stihnu spoustu práce, což se mi za volantem nedařilo. Rád
chodím pěšky. Buď si vyjdu podél Berounky do Lahovic a pak pokračuji
autobusem, anebo chodím ze Smíchovské nádraží podél řeky na Lávku, kde
často hrávám. Na kole jezdím spíš na tenis či na výlety. Všechny tyto
způsoby cestování mi přinášejí narozdíl od jízdy autem klid, možnost
vnímat krajinu i sebe.
Poslední otázka se týká Černošic. Po těch letech, co tady bydlíš,
co se ti na nich líbí a co bys tady uvítal, aby se ti líbily ještě
víc?
Černošice se mi pořád ještě líbí, i když se čím dál
víc začínají podobat městu, před kterým jsme sem kdysi
„utíkali“. Stěhovali jsme se sem z Prahy v roce 1991,
protože jsme měli malé děti a chtěli jsme jim dopřát víc volného
prostoru, klidu a pobytu v přírodě, než je možné v Praze. Tehdy
to byl pro děti opravdový ráj – louky a proluky, volná prostranství,
svahy pro sáňkování, prostor pro to pravé dětské dobrodružství,
poměrně malý provoz. Pomalu to mizí, nějak to ustupuje takové až
horečnaté výstavbě na kšeft. Z mého úhlu pohledu je to škoda. Zdá
se, že peníze vítězí nad zelení… Doufám, že se přece jen podaří
něco zachovat. Pro ty další děti, které přicházejí a budou přicházet.
Přece není možné, aby naše srdce úplně okorala. O tom mluvím
v odpovědi na první otázku. Snad nebudeme muset zakusit na vlastní
kůži ono indiánské proroctví, které říká: Až pokácíte poslední
strom, až znečistíte poslední řeku a až zabijete poslední zvíře, pak
snad už konečně pochopíte, že peníze nejsou k jídlu.