Rozhovor s Petrem Borkovcem
Jak básníkovi chutná život – v Černošicích?
V Černošicích ve Střední žiju asi tak deset let. Líbilo se mi tady
okamžitě, i když nejdřív to bylo myslím hlavně proto, že jsem
přestěhováním získal jako velkorysý dar pracovnu-studovnu-ateliér
v zahradním domku. Opravdu dobře oddělený pracovní pokoj. To bylo – a
je – úžasné. Obydlí něco mezi dílnou, salonem a saunou. Je v tom něco
marnivého a trochu nafoukaného, má to nátěr starých dobrých časů, je to
i komické, ale večer v létě, když sedím u stolu a mám zahradu
natlačenou u stolu a uvnitř příšerné horko a plno hmyzu, je to
jednoduché a krásné. Skoro všechno z toho, co jsem za posledních deset let
napsal a přeložil, vzniklo v černošické zahradní pracovně.
PETR
BORKOVEC, narozen 1970 v Louňovicích pod Blaníkem. V současné
době vyučuje na Literární akademii, Soukromé vysoké škole Josefa
Škvoreckého v Praze. Vede řadu literárních čtení v pražské kavárně
Fra a přednáškový cyklus v Galerii Švestka. Vydal básnické sbírky
Prostírání do tichého (1990); Poustevna, věštírna, loutkárna (Mladá
fronta); Ochoz (Mladá fronta); Mezi oknem, stolem a postelí (Český
spisovatel); Polní práce (1998); Needle-Book (2003). V roce 2002 publikoval
volný cyklus dvanácti básní s názvem A.B.A.F.. V roce 2005 vyšly pod
názvem Vnitrozemí sebrané a nové básně 1990–2005. Kniha krátkých próz
a poznámek Berlínský sešit/Zápisky ze Saint-Nazaire vyšla v roce
2009. Pouze německy vyšly eseje Aus dem Binnenland a kniha krátkých próz
Amselfassade. Berline-Notate. Překládá z ruské poezie 20. století
(Nabokov, Chodasevič, Odarčenko, Rejn, Brodskij aj.) Spolu s koreanistou V.
Puckem přeložil antologii klasické korejské poezie. Spolu s religionistou
M. Havrdou přeložil Sofoklovo drama Král Oidipus a Aischylovu Oresteiu.
Odtajníš nám svá oblíbená místa, kam rád chodíš, kde se
touláš…?
Oblíbená černošická místa a situace se za těch patnáct let
prostřídala, ale dají se vystopovat, protože ve všech sbírkách, které
vyšly po roce 96, jsou básně z Černošic a o nich; jedna kniha je
černošické krajině věnována skoro z poloviny. Stačí to projít: vlak
Smíchovské nádraží–Černošice; noční jízdy pantografem; socha fauna
v jedné zahradě; tenisové kurty u řeky a údery, které se nesou přes
řeku; lávka a zeleninové zahrady chatařů pod ní; zazimovaná chatařská
kolonie; zamrzlá Berounka a břehy pozorované z prostředku řeky; změněné
řečiště po záplavách; zahrady vil se starými manželskými páry
pracujícími na záhonech; samozřejmě přívoz a idylický venkovský ráz
Mokropes, který mě pokaždé zaskočí atd.
Vždycky se mi líbilo, že Černošice jsou na trati a na řece. Taky to, že jsou „mezi“: mezi městem a venkovem, mezi velkorysou architekturou a hračičkařením chatařů, mezi dědici a selfmademany, mezi novou okázalostí a oprýskanou noblesou.
Nedocházím do pravidelného zaměstnání, a tak znám Černošice ve všední dny dopoledne a brzy odpoledne. Mění se tehdy v utopické město žen: matek s kočárky, starých žen, pošťaček, unavených prodavaček v Bille. A taky rychlé matky ve velkých autech, které křižují město celé odpoledne; stejnou tvář za volantem často zahlédnu pětkrát šestkrát za sebou. To ony (a ještě skvělé uzenářky z řeznictví v Karlštejnské) smutně udržují město v chodu. V těch hodinách je Střední ulice, na trase školka-umělecká škola-škola, jedním z nejpodivnějších a nejtesklivějších městských center.
Bydlíš s rodinou ve Střední ulici, která byla a je znovu jedním
z témat našeho Zpravodaje. Doufejme, že se brzy podaří najít peníze na
její rekonstrukci. Máš představu jak by měla vypadat?
Na pěší cestu do školy a ze školy je Střední ulice výtečná, dost
dlouhá, aby mohla být mnohem delší. Některá rána se po ní opravdu táhne
do školy. Je na ní všechno: dost ovoce, vraky, zámecká zahrada, dům
hrůzy… Hlavně, ať se tu nezačne se sportováním – to raději nic.
Opravit by se ovšem dala nádherně, ale žádný příklad kvalitní a
pečlivé obecní opravy si nevybavuju.
Máš děti školou povinné – co si myslíš o záměru vedení
města udělat pod základní školou Mokropsy nové centrum s obchody a
bytovými domy?
Myslím, že Černošice centrum mají, a to neopakovatelné – jen
nezjevené. Kazín, Slánka a železniční zastávka. Každý to ví a vidí.
Kdyby tahle tři místa spojila síly, stálo by to za to. Zatím se bohužel
zdá, že se předhánějí v živoření.