Park nebo městské centrum v lokalitě pod školou?
Představitelé našeho města opakovaně deklarují, že budoucí podoba pozemků pod školou má být předmětem široké veřejné diskuze. Ale ve skutečnosti „diskutují“ pouze s těmi, kteří s jejich záměrem městského centra bez výhrad souhlasí. Názory na využití předmětných pozemků, které se s jejich plánem více či méně rozcházejí, buď bez ostychu cenzurují (viz článek architekta Sticzaye v plném znění uveřejněný v minulém čísle našeho zpravodaje), odmítají jejich zveřejnění (viz zkušenost Radima Jaska uveřejněná v tomto zpravodaji) nebo se alespoň snaží o jejich zesměšnění (viz článek místostarosty Jirouta v říjnových Informačních listech).
Asi jsem příliš naivní, ale od začátku jsem diskuzi o pozemcích pod školou považoval za apolitické téma, kdy můžeme otevřeně a věcně diskutovat, zda je pro nás lepší centrum, park nebo něco úplně jiného. Bez zákulisních politických her, bez ohledu na barvu „stranické legitimace“. Zkrátka si poskládat vedle sebe jednotlivé varianty, jejich výhody a nevýhody a společnou věcnou diskuzí se dobrat řešení. Realita je bohužel taková, že pánové Jirout se Strejčkem cosi domluvili a vše nasvědčuje tomu, že „přes to nejede vlak“. Taková zatvrzelost a neochota alespoň uvažovat o čemkoliv jiném skoro až nutí člověka přemýšlet, zda tady opravdu hledáme nejlepší řešení pro město nebo pro někoho jiného. Místostarosta Jirout se vzhledem ke svým minulým aktivitám souvisejícím s městskými pozemky (změna ÚP v roce 2006, kauza Dalmatin) chtě-nechtě ocitá v roli „kozla zahradníkem“, když právě on za město tento obchod s pozemky vyjednává, a měl by proto při prosazování svého řešení postupovat obzvláště transparentně.
Níže shrnujeme naše hlavní výhrady k prosazovanému řešení:
- Městské centrum v lokalitě pod školou občané města nepotřebují. Do dnešního dne jsem od nikoho neslyšel nic konkrétního, v čem by mělo toto městské centrum být pro nás přínosem. Vždyť neexistuje ani představa o tom, co by vlastně mělo obsahovat. Pracujeme tady s blíže nespecifikovaným souborem budov a ploch, aniž bychom přesně věděli, co v nich bude, kdo a za čí peníze vše vybuduje a kdo a jak je bude využívat.
- Za možnost vybudování tohoto blíže nespecifikovaného „centra“ uvolníme změnou územního plánu další plochy pro rezidenční výstavbu. To je přesně to, co občané města nechtějí. Navíc je to zde na úkor jednoho z posledních nezastavěných prostranství ve městě.
Místo nepotřebného městského centra navrhujeme zachování volného prostoru zahrnujícího např. park nebo sportoviště. Příkladnou studii, jak by plocha mohla vypadat, jsme otiskli v minulém čísle zpravodaje. Tento cíl je pro město pochopitelně finančně náročnější a jeho naplnění může trvat delší dobu. Kam ale spěcháme? Vzhledem k tomu, že řešení budoucí podoby lokality je pro mnoho budoucích desetiletí (ze zastavěného území už volnou plochu nikdy neuděláme), dává přeci smysl se na věc nedívat optikou letošního vykrváceného městského rozpočtu a uvažovat o nalezení potřebných finančních zdrojů v příštích pěti a více letech.
Je zajímavé srovnat postup města u nabývání pozemků v této lokalitě (výměnou za značný ústupek v podobě povolení výstavby na sousedních pozemcích) a pozemků pod komunikacemi, což je v poslední době problém zejména v ulici Střední. V případě komunikací město zatím bezvýhradně trvá na nabývání pozemků formou daru a argumentuje, že pozemek je stejně územním plánem určen pro komunikaci (veřejně prospěšnou stavbu) a jeho majitel jej tedy stejně nemůže nijak využít. V lokalitě pod školou máme také pozemky určené územním plánem pro veřejně prospěšné stavby, které jsou v soukromém vlastnictví, a u nich je město ochotno si je „koupit“ za změnu územního plánu jinde. Proč ten rozdíl? Princip je v obou situacích stejný.
Netvrdím, že darování je bezpodmínečně jediný způsob, jak město může pozemky určené pro veřejně prospěšné stavby nabývat. Ani pro komunikace, ani pro jiné účely. Tím také odpovídám (opět) na místostarostovu mylnou domněnku, že chci majitele pozemků pod školou k darování „donutit“ (jako to vedení města činí v ulici Střední). Musí být nalezena dohoda, která je pro obě strany přijatelná. Pozemky určené pro veřejně prospěšné stavby mají svojí cenu, která je pochopitelně významně jiná než cena za stavební parcely. O této ceně je třeba s majiteli pozemků jednat a nalézt pro jejich nákup odpovídající zdroje v příštích několika letech. I případné zadlužení města, které je v současnosti zcela minimální, bych vzhledem k jedinečnosti této lokality považoval za odůvodnitelné.